Dovolená za všechny prachy!

Dobrodružně pojatá povídka, odehrávající se na černém kontinentu. Aneb každé kopyto jednou nějak začít musí...

Rodinný podnik poslední dobou celkem slušně frčel, což jsem přivítal samozřejmě s velkým nadšením. Můj otec byl ředitelem firmy, docela zámožný muž a já jsem byl spíše jen jeho poskokem stejně jako mí dva přátelé. Samozřejmě však za slušné peníze, které jsem od papínka inkasoval. On sice o mě často říkává ,,že jsem jen prachobyčejný rozmazlený spratek, který se tahá s každou děvkou a pořád jen chlastá‘‘, ale jelikož jsem jedináček a maminčin mazánek, nemůžu skončit na ulici. Určitě by mně mile rád vykopnul, ale to se mu jen tak nepodaří. Vše důležité ve firmě stejně obstarával jeho zástupce Norbert, mimochodem hrozný vůl, kterému jsme dělali pořád z recese nejrůznější naschvály. Jednou toho dědka z nás klepne pepka, ale co jiného chcete dělat, když vás pořád nebaví čumět do počítače, vymýšlet nové presentace a chodit na nudné porady. Ty mimochodem většinou stejně prospím.

Po práci jsme se rozhodli s Rudou a Brunem zajít na pár panáků do místní restaurace. Šofér nám zastavil kousek od ní. Bylo zrovna po dešti a všude byly menší kaluže. Jedna stará bába měla tu smůlu, že se rozhodla si zkrátit cestu mimo přechod a tak jsme jí náležitě ošplouchli, když jsme kolem ní projížděli. V tu chvíli zavládl v autě výbuch smíchu a když nám pohrozila pěstí, stáhl Ruda okénko a zařval na ní „Polib si !“. Cosi zamumlala, ale už jsme jí nevěnovali pozornost. Vešli jsme dovnitř, sedli k oblíbenému stolu a čekali příchod krásné servírky. Jmenovala se Nikola, měla zhruba sedmnáct – osmnáct roků, výstavní výstřih a solidní tenké rtíky.

„Tak tu bych si dal pánové“ řekl Bruno a zamlaskal. Tohle ovšem říkával pokaždé, když jsme tu přišli, takže nás to už ani nepřekvapovalo.

„Co to bude vážení?“

„ Tři Wolkery, dvě pivka a jedno presso lásko“ řekl Bruno a nahodil ten svůj mlsný pohled.

„Hned to bude.“

Zatímco jsme čekali na pití, ti dva se začali bavit o politice a hokeji. Jelikož tyhle věci mě moc nezajímají, začal jsem pozorovat ostatní hosty. Moc jich tu zatím nebylo, ale to se každou chvilku změní. U okna seděli dva důchodci, kteří pomalu usrkávali ze svých již hodně odstátých piv. Absolutně nepochopím, jak tuhle břečku může někdo pít. Zapálil jsem si cigáro, když tu náhle upoutalo mou pozornost malé děcko naproti. Jeho matka se ho snažila krmit jakousi pochybnou směsí, kterou její ubrečený synáček odmítal pozřít. Ani se mu moc nedivím, protože já bych to taky nežral.

„ Dělej nemáme na to celý den! Máma za to musí zaplatit, takže to sníš i kdyby ses z toho měl…“

Jak řekla, tak se i zákonitě stalo. Ozval se nechutný zvuk a ten malý harant se vážně pozvracel. Kdyby ovšem jen zpátky do talíře! Vrchní ihned přiběhl k jejich stolu a začal lámat rukama. Žena se mu omluvila a pomohla mu s úklidem. Zaplatila a se svou ratolestí odešla co nejrychleji pryč. Samozřejmě za doprovodu našeho velmi hlasitého smíchu, který se prostě nedal zastavit.

„Tak tohle byla vážně bomba“ prohlásil Ruda a my ostatní jsme samozřejmě souhlasně přikyvovali. Objednali jsme si další asi tři rundy a konečně se dostali k jádru věci, kterou jsme zde chtěli dnes probrat.

Potřebovali jsme si už konečně odpočinout od té pakárny v kanclu a pořádně si zase užít. Mám samozřejmě namysli nějakou pořádnou dovolenou, protože jinak jsme si užívali snad každý víkend víc než dost.

„Letos by to chtělo pánové něco pořádného“ řekl jsem. Evropu už máme projetou skoro celou a tak bychom mohli zabrousit někam dál.

„Osobně bych navrhoval třeba Afriku, nějaké to safari a tak“. To se ozval Ruda, který začínal chytat slinu, protože už kroutil ukazováčkem směrem k baru a tímto gestem objednal další panáky.

Bruno se chtěl taky zapojit do diskuze a jak už u něj bývá zvykem, tak opět pronesl další perlu „Jo a přefiknem tam nějaké pěkné černošky“. S tímto jsme samozřejmě souhlasili všichni, protože i nějaké to pobavení patří k našim předním zálibám.

Během následujícího týdne jsme začali promýšlet plán naší cesty a hlavně její cíl. Nechtěli jsme letět do ušmudlaného Egypta a chcípat vedrem u pyramid, ale chtěli jsme spíše trochu adrenalinu. Naše volba padla na Etiopii. V nejrůznějších prospektech, ale i na internetu jsme si o ní zjistili několik zajímavých informací, vybrali pár lokalit, které navštívíme a jak jsme všichni doufali, tak přímo na místě si zajistíme i nějaký ten bonusový zážitek. Nechali jsme si od otce vyplatit všechny naše prémie a k našemu překvapení, jsme od něj dostali i slušný balík na přilepšenou. Tedy hlavně já. Jak ho znám, tak byl rád, že jsem zas na několik týdnů vypadl z jeho blízkosti. To však ještě nikdo z nás netušil, jak tenhle výlet dopadne…



*

Rozlučková párty proběhla celkem v poklidu, protože jsme se museli šetřit. Čekala nás opravdu únavná a hlavně úmorná cesta, která měla trvat skoro pětadvacet hodin. Normálně by to trvalo určitě méně, jenže dostat se do našeho prvního cíle jímž bylo letiště v Arba Minch, byla téměř nekonečná pruda. Museli jsme absolvovat dvě mezipřistání. Odlet jsme měli z Berlína do Frankfurtu a let proběhl docela hladce. Všichni jsme měli ještě trošku kocovinu, takže jsme si v letadle dopřáli jen obyčejnou vodu. Nikdo z nás neměl náladu na nějakou konverzaci a tak jsme se všichni věnovali jen svým mp3. Když jsme však na světelné tabuli konečně našli naše další letadlo ET 707 do Adis Abeby, které mělo startovat až za devět hodin, nálada byla v tu chvíli na bodu mrazu. Začali jsme se navzájem obviňovat, kdože vybral tak debilní trasu a proč jsme nemohli letět rovnou z Frankfurtu. Samozřejmě jsem byl hlavním viníkem já a tak jsem je oba poslal někam. Když napětí opadlo, zašli jsme si do slušné restaurace na kus žvance. Jeho cenu raději ani nebudu zmiňovat, ale chutnalo celkem slušně. Napojili jsme se několika kusy Heinekenu a netrpělivě vyčkávali čas odletu.

„Snad budou ty černošky stát alespoň za to čekání!“ poznamenal Bruno a Ruda na to štiplavě odpověděl „Moc bych si být tebou nefandil cukrouši.“ Všichni jsme se rozesmáli a konečně mohli nasednout do letadla. V Etiopii jsme měli být za nějakých osm, nebo spíš devět hodin, takže jsme si dopřáli vytoužený spánek. Když jsem se probudil, byli jsme zhruba hodinu od cíle. V letadle panovalo zatím docela ticho, protože většina cestujících ještě spokojeně oddychovala. Náš milý Bruno však nelenil a svou poněkud krkolomnou angličtinou se pokoušel sbalit pohlednou letušku. Ta mu sice dávala jasně najevo, že o něj nemá zájem, ale on se nenechal za žádnou cenu odradit. Nakonec jí přece jenom ukecal alespoň na polibek na tvář, protože chtěl něčím před námi zamachrovat.

„Ta po mě jede“

„Jo je z tebe celá žhavá“ odvětil jsem a znuděně se podíval na hodinky. Stroj začal zanedlouho konečně klesat a my brzy poprvé stáli na africké půdě. Hlavního města jsme si však vůbec neužili, přestože jsme měli zhruba pět hodin čas, než budeme moci pokračovat. Po letištní hale se procházeli ‘‘davy‘‘ lidí z nichž většinou byli hlavně otravní domorodí prodejci všelijakých cetek od korálků, misek až po různé deky a koberečky. Všude kolem postávali místní ochránci zákona, nebo lépe řečeno ‘‘policie‘‘ a od ostatních jste je rozpoznali jen díky jejich propoceným stejnokrojům ( košilím). Moc pěkných ženských jsme tu neviděli a tak jsme šli okoštovat místní pivo. Měli zde několik druhů piv, ale chutnali opravdu hrozně. Panovalo zde však opravdu úmorné vedro a tak jsme tenhle nedobrý nápoj vypili až do dna.

Ruda náhle pronesl „Tož kurva chlapi, představoval jsem si to tu trošku jinak!“ Oba jsme s ním v duchu souhlasili, ale nechtěli jsme se zbytečně deptat. Následoval konečně poslední hodinový let do cíle naší cesty, kterým bylo město Arba Minch. Podle dostupných informací stojí sice samo město celkem za prd, ale blízko něj leží dvě jezera Abaya a Chamo + národní park Nechisar, což byly hlavní cíle naší cesty. Po očku jsme však doufali, že bychom se dostali i k řece Omo, kde žijí divoké kmeny a vskutku zajímavá divá zvěř.

Ubytovali jsme se v malém hotelu na okraji města, protože jsme chtěli mít trochu klidu od velmi hlučných obyvatel, pro které nejsou bílí obyvatelé žádnou novinkou . I zde se našla opravdu velká sorta lidí, kteří nám nabízeli spoustu mnohdy i krásných věcí, ale my neměli o nic takového zájem. Přesto nám jich bylo trochu líto, protože chudoba z nich přímo vyzařovala. Někteří lidé tu běhali doslova s holými zadky a z jejich obličejů bylo patrné, že zřejmě trpí nějakým druhem nemocí. Od těchto případů bylo lépe se držet dál a tak jsme velmi rádi zapadli do našich pokojů. Vzali jsme si kvůli bezpečnosti jen jeden pokoj, který byl velmi skrovně zařízený, ale pro naše potřeby to bohatě stačilo. Kromě postelí, jednoho stolu, páru židlí a skříně tu toho moc nebylo. Znavení jsme zalehli do připravených postelí, přehodili přes sebe sítě proti moskytům a za chvíli jsme tvrdě spali.



*

Noc byla opravdu hrozná. Kromě příšerného vedra nás otravoval i bzukot létajících potvor, lačných po naší krvi. Po nutné sprše nám náš správce připravil chutnou snídani a po její konzumaci jsme se rozhodli konečně prozkoumat krásu Afriky. Našim cílem byla místní krokodýlí farma, kde chovají několik stovek krokodýlů různé velikosti i stáří, kteří pocházejí z nedalekého jezera Chamo. Když jsme uviděli na naše poměry poněkud zchátralé vybavení tohoto objektu, začala v nás růst nedůvěra a jistý pud sebezáchovy. Vstupné stálo jen několik etiopských birrů, ujal se nás domorodý průvodce a začal něco mlet v jejich jazyce. Samozřejmě jsme mu nerozuměli ani slovo, ale z jeho gestikulace jsme pochopili, že se nemáme moc naklánět z betonových okrajů, které lemovaly krokodýlí sádky (bazény). Z páchnoucí vody na nás pokukovalo několik desítek očí a nozder, ale našlo se i docela dost jedinců, kteří se povalovali na vyhřáté zemi. Pomalu nám všem začal běhat mráz po zádech, protože při pohledu na otevřené tlamy plné ostrých zubů z nich šel vážně strach. Z ničeho nic se kolem nás mihl nějaký mladík a přešvihl se přes zábradlí. Nastala panika a řev chovatelů se snažil přivést hocha k rozumu, aby se urychleně zachytil hozeného provazu. Ten však přestal vnímat okolní svět, zavřel oči a vykročil vstříc smrti. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal, všichni tři jsem jen oněměle sledovali děsivou scenérii, která se začala odehrávat přímo pod námi. Krokodýli byli samozřejmě nadšeni vítaným zpestřením jídelníčku, protože kuřecí maso a ryby nejsou nic moc. Nejbližší z nich, obrovský samec švihl svým obrovským ocasem a porazil nebožáka na zem. Chlapec se náhle probral z deliria a začal zoufale volat o pomoc. Jeho křik se mi zaryl až do morků kostí. Ozval se hrůzostrašný zvuk, když mu ostré zuby, rozdrtili kost a jedním mocným trhnutím mu byla doslova oddělena noha od zbytku těla. Lidská krev byla tím správným impulsem i pro další zvířata a během chvíle se u umírajícího objevili další nenažranci. Mladíkovo tělo se okamžitě změnilo v trhací kalendář, což byl pohled při kterém jsem se musel odvrátit a měl jsem co dělat, abych sebou nesekl na zem. Ruda začal dávit snídani a jediný, kdo se dodíval až dokonce byl Bruno. Když jsem se konečně odhodlal znovu podívat, bylo po všem. Zem byla zkropena krví, krokodýli zmizeli pod hladinou, provaz ještě stále visel přes okraj a chovatelé zmateně pobíhali kolem a něco zuřivě gestikulovali. Všichni jsme byli vyhnáni pryč z farmy. Když jsme procházeli brankou, potkali jsme místní policisty, kteří byli urychleně přivoláni k místu neštěstí.

„To byl mazec!“ pronesl tichým hlasem Bruno, ale nikdo z nás mu na to neodpověděl. Na další procházku jsme neměli chuť ani pomyšlení a tak jsme se raději uchýlili zpátky do našeho pokoje. Vytáhli jsme naše zásoby slivovice a ožrali se do němoty. V noci jsem měl opravdu hnusné sny, plné křiku, krve a cvakajících zubů.



*

Ráno musel samozřejmě následovat bolehlav, ale to nám bylo celkem jedno. Naše dovolená zatím za moc nestála a místo abychom si jí pořádně užívali, zapařili s místními dívkami atd., tak jsme pouze viděli nechutnou sebevraždu. Na jídlo nebylo ani pomyšlení, ale přece jenom jsme se donutili vstát z postele a šli se porozhlédnout po místním tržišti. Chtěli jsme tam nakoupit nějaký ten dárek pro své rodiče, když už nám na tuto cestu přispěli. Spíše než zdejší zboží nás však zaujaly místní ženy. Ty byly oblečené do pestrobarevných sukní, které zdobili všelijaké korálky a kamínky. Každá z nich měla velké kulaté náušnice, kožené pásky sloužící jako náhrdelníky, vlasy většinou velmi krátké, nebo spletené do copánků atd. Bruno se s některými pokoušel lehce laškovat, ale tvrdě narazil. Dívky o nás většinou jen letmo zavadily pohledem a začaly se opět věnovat své práci. Pomalu jsme se už chtěli vrátit zpátky, protože nás začali opět otravovat chudí vesničané, kteří nám nabízeli své domácí mazlíčky, když tu náhle na mé rameno dopadla cizí ruka takovou razancí, až to zabolelo. Přímo za námi stáli dva mladíci ve věku 20-25 let a ten vyšší z nich spustil krkolomnou angličtinou: „Vy mít zájem o dobrodružství za málo peněz?“

„A o co by jako mělo jít“ odsekl jsem, protože mě ještě pořád bolelo stisknuté rameno. „Kdo vlastně jste?“

Černoch se nám představil jako Yusup a ten druhý byl jeho bratr Kemal. Oba údajně pocházejí z jedné malé vesničky, která leží na řece Omo. Při zaznění jména řeky se nám lehce rozzářili oči, protože navštívit tohle místo bylo naším přáním.

„My mít malý člun, kterým vozit turisty po řece.“ Následně jsme se dozvěděli, že podél obou břehů řeky žije spousta divokých kmenů, kterým se daří vyhýbat civilizaci a jejím návykům. Sem tam k nim sice zavítají vládní úředníci, nebo dobrodruzi kteří sjíždějí řeku, ale jinak si žijí svým vlastním životem. Oba bratři se převážně živí jako rybáři a občas i jako sběrači krokodýlích vajec.

Po menší rozmluvě jsme se všichni tři shodli na tom, že to riskneme a na nabídku jsme kývli. Snad za to mohlo ještě alkoholové opojení, nebo chuť po dobrodružství, ale naše smysly nás tentokrát nevarovali před možným nebezpečím, což byla obrovská chyba, kterou si budeme ještě dlouho vyčítat. Ani jeden z nás si totiž nevšiml zlověstného záblesku v jejich očích, ani ďábelského úšklebku, když jsme se vydali pro své věci do hotelu. Nikdo z nás v tu chvíli netušil, že náš pokoj vidíme naposledy.



*

Sbalili jsme si jen to nejnutnější do svých báglů ( repelenty, kalhoty, triko s dlouhým rukávem – to abychom v noci neprochladli a samozřejmě flašku něčeho tvrdého). Když jsme dorazili k molu, kde oba bratři již netrpělivě přešlapovali, čekalo nás další překvapení. Jejich člun, nebo lépe řečeno předpotopní plavidlo vypadalo opravdu hrozně. Naše obavy vzrostli ještě víc, když se na obloze objevili děsivé černé mraky, které nevěstili nic dobrého. Yusup se nás snažil ujistit, že je vše v naprostém pořádku „prý jsou na podobné podmínky zvyklí“, ale ani to nám moc kuráže nepřidalo. Oba mí společníci jen pokrčili rameny a usedli do člunu. Následoval jsem je tedy, ale v kapse jsem si málem umačkal všechny prsty na ruce. Na nějaký motor jsme mohli rovnou zapomenout, protože tahle bárka byla vyzbrojena pouze dvěmi pádly. Kemal si vzal na starost příď a Yusup záď. Plavba prozatím probíhala v poklidu a brzy nám město zmizelo z dohledu. Občas jsme na břehu viděli několik pastevců se svým dobytkem, kteří nám mávali, ale jinak se nic nedělo. Bruno si sem tam udělal snímeček, Ruda si párkrát přihnul z láhve a já jen pozoroval okolí. Pochvíli se člun začal kymácet, což zapříčil zrychlený tok vody. Objevily se první vlny a my začali plout mnohem rychleji. Voda kolem nás začíná být čím dál tím víc kalná a bok člunu několikrát narazil do balvanů tyčících se z vody. Oba naši průvodci horlivě pádlují, ale jak se zdá velmi rychle je začínají opouštět síly. „Prý zkušení rybáři‘‘ procedil jsem mezi zuby a musel jsem si protřít oči, když mě ošplouchla voda. Stále více jsem byl přesvědčený, že tu něco nehraje. Řeka se zde rozdvojovala a bratři začali vehementně pádlovat k levému korytu. Ten pravý se totiž v dáli měnit v divoké peřeje a my jsme neměli rozhodně chuť si zahrát na rafťáky. Když proplouváme kolem menší laguny, z ničeho nic nás upoutá pohyb ve vodě napravo od nás. Na hladinu se pomalu vynořila hroší hlava, což nás náležitě vyděsilo. Úplně jsme na tyto tvory zapomněli a to jich je tahle řeka údajně plná. Urychleně jsme se začali vzdalovat, ale zvíře zde není rozhodně samo. Tu a tam vidíme další a další hrochy, jak odpočívají v rákosí. Krajina kolem nás se začíná měnit v pořádnou divočinu. Všude kolem jsou slyšet opice, které tu a tam vykouknou z korun stromů. Několikrát kolem nás dokonce proletí překrásní ptáci, jejichž název ani neznám.

„To je nádhera“ pronesl Ruda a Bruno dodal „Konečně!“.

Zničehonic se ozvala ohlušující rána a oblohu prořízl bílý záblesk. Na vodní hladinu dopadly první kapky a krátce na to se spustil obrovský liják. Během vteřiny jsme byli promoklí na kost a zábava pro nás skončila.

„Měli by jsme se vrátit!“ pronesl jsem směrem k Yusupovi, ale ten jen zakroutil hlavou. „My být už nedaleko vesnice.“ Jelikož se pomalu začalo stmívat, to bylo nejspíš způsobeno i hustou vegetací kolem nás a mraky na obloze, začali jsme mít problémy s viditelností. Džungle s námi začala hrát podivnou hru, když začala vytvářet podivné stíny, ze kterých šel vážně strach. Ani zvířecí skřeky nám moc nepomohli a když se přímo před námi ve vodě ozvalo podivné zachrčení nastal konec. Do boku lodi cosi narazilo a všechny nás to vyklopilo do vody.

Když jsem se vynořil na hladinu uviděl jsem zmítajícího se Kamala a ‘‘příšeru‘‘, která se vedle něj vynořila. Byl to ten největší hroch jakého jsem kdy v životě viděl. Při pohledu na jeho obrovské bílé zuby jsem začal urychleně plavat s Brunem po boku k nejbližšímu břehu. Někde před sebou jsem slyšel hlasité nadávky Rudy, který už byl zřejmě na pevné zemi. Náhle se za námi ozval smrtelný výkřik a chropění. Kamal zmizel pod vodou, následně se však opět objevil, aby ještě jednou naposledy zamáchal rukama na hladinou a pak zmizel navždy. Neměl jsem vůbec chuť plavat zpátky, abych se podíval zda náhodou nepřežil. Následně jsem se naprosto vyčerpán svalil na břeh vedle svých přátel a jediné na co jsem se zmohl bylo „Jsme pěkně v hajzlu!“



*

Totálně promočení, unavení a především naprosto dezorientovaní jsme se schovali pod stromy. Ty nás samozřejmě neochrání před nepřestávajícím lijákem, ale chtěli jsme být co nejdál od vody. Yusup se stále neobjevoval a tak jsme přestali doufat, že by to mohl přežít alespoň on.

„Co teď jako budeme dělat?“ lamentoval Ruda, kterého víc než ztracené věci a potopení člunu sral fakt, že přišel o svou flašku. „Čí to byl zkurvený nápad tenhle výlet?“

Více než jeho debilní kecy mě spíše zaujal pohled na třesoucího se Bruna, který doteď ani jednou nepromluvil.

„Je ti něco?“ zeptal jsem se, ale on pořád nic. Jen si neustále třel nohu. Vstal jsem tedy, abych se podíval co mu je. Když jsem pohlédl na ono místo, zůstal jsem jako opařený. Bruno si zřejmě odřel nohu ve vodě o ostrý kámen, nebo zbytky člunu a rána mu hodně krvácela. Rychle jsem mu to ošetřil, protože jsem měl obavy, aby do toho nechytl infekci. Následně jsem se všichni k sobě schoulili a pokusili se zahřát. Spát samozřejmě nešlo, protože zvuky ozývající se z džungle nám to ani nedovolili. Brunovi se výrazně přihoršilo, protože dostal horečku a jeho noha byla v jednom ohni. Neustále něco mumlal ze spaní. On jediný dokázal usnout, ale ne na dlouho. „Nemůžeme tu zůstat moc dlouho!“ „Musíme se vydat zpátky do města a poskytnout Brunovi lékařskou pomoc.“ Oznámil jsem Rudovi, který jen mlčky přikývl. Následně však dodal „ A co takhle najít tu domorodou vesnici?“ Ta by mohla být samozřejmě blíž, jenže pochod džunglí se mi moc nelíbil. Jakmile se Bruno vzbudil, tak jsme mu oznámili, že vyrazíme. Pršet nepřestávalo, ale konečně se začínalo rozednívat a bylo už alespoň trochu vidět na cestu. Podpírali jsme Bruna z obou stran, protože na tu zraněnou nohu mohl došlapovat jen velmi těžce. Náš postup byl však příliš pomalý. Neušli jsme snad ani dva kilometry, když se najednou blízko nás ozvalo výstražné zasyčení. V porostu se mihlo žlutočerné hadí tělo a rychle se k nám začalo přibližovat.

Zavládla panika a hromadný úprk. Aby nebylo té smůly málo, najednou se před námi objevil příkrý sráz a pod ním burácející rameno řeky. Nevím kde se tam vzalo, ani proč jsme neslyšeli její hukot, ale prostě byla tam. Na poslední chvíli jsem se stačil chytit jakéhosi kořene a varovně vykřikl. Tu se však kolem mě mihl Bruno, který ovšem takové štěstí neměl. Než si uvědomil co se děje, letěl po hlavě do hlubiny pod sebou. Udělal několik zlověstných kotrmelců a zmizel pod vodní hladinou. Následně začal jeho tělo unášet dravý proud a on mi zmizel z dohledu. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem mu nemohl absolutně nějak pomoci. Vydrápal jsem se nahoru a zkusil jsem běžet k nejbližší vyvýšenině, abych se podíval jestli se mu nepodařilo někde vylézt na břeh. Neviděl jsem však vůbec nic, kromě zpěněných vln a kalné vody. V hlavě se mi začali rodit všelijaké scenérie a prvotní šok pomalu ustupoval. Nyní jsem si začal teprve uvědomovat v plné síle fakt, že jsem právě zřejmě nadobro přišel o svého dlouholetého přítele, který měl vzhledem ke svému stavu jen velmi malou šanci na přežití. „Kam však zmizel Ruda?“ Od chvíle kdy jsme začali utíkat jsem jej neviděl. Obezřetně jsem se začal vracet zpátky k místu, kde jsme se srazili s hadem, ale ani po něm, ani po Rudovi zde nebylo ani památky. Náhle jsem uslyšet vzdálené bubnování, jehož síla se začala stupňovat. „Mohlo by to pocházet z Yusupovy vesnice?“ S nadějí jsem se vydal směrem, odkud se bubnování ozývalo.



*

Po cestě se nic zvláštního neudálo, ale pocit nejistoty co se ostatním stalo a zvláště po hadím setkání jsem byl mnohem ostražitější. Zhruba po půlhodině jsem narazil na nějakou stezku, kterou nejspíš používali domorodci. Měl jsem sto chutí se do vesnice rozběhnout a co nejrychleji požádat vesničany o pomoc, ale něco ve mně mi říkalo, abych to nedělal. Opatrně jsem opět sešel ze stezky a pod ochranou stromů a keřů jsem se připlížil na dohled. Scenérie která se mi naskytla, byla tou nejhorší noční můrou, jakou jsem si jen dokázal představit. Před sebou jsem uviděl skupinku malých chýší, splácaných z hlíny, bahna a pokrytých nespíš směsicí rákosu a nějaké slámy. Uprostřed stálo obrovské ohniště, ze kterého se doutnalo. Déšť utichal a tak se zřejmě místní pokusili o rozdělaní ohně, ale zatím neúspěšně. Kolem kruhu postával hlouček lidí. Od malých batolat, nahých žen které měly pouze jakési kožené sukně zakrývající jim intimní partie a několik mladých černochů, kteří nepřestávali bubnovat. Náhle se z největšího stavení objevilo asi dvacet pomalovaných domorodců, kteří se vehementně snažili udržet něco co bylo v jejich středu. Za skupinou kráčel nonšalantně zřejmě šaman kmene, nebo jejich vůdce, který měl na obličeji divnou masku a pořád něco vykřikoval a dával rukama zuřivá gesta. Skupina prošla napříč celou vesnicí a začala se přibližovat ke břehu nedalekého jezera ( laguny? ). Teprve teď jsem si všiml, že zmítající se osoba uprostřed je sám Ruda. Pohled na něj mě doslova šokoval. Jeho popelavě bílá tvář byla zakrvácená vlastní krví, tělo měl pokryté krvavými šrámy a ruce svázány za zády. Vehementně se snažil uniknout, ale proti obrovské přesile neměl šanci. Následně byl přivázán ke kůlu a v tu chvíli se začal po okolí vznášet závan smrti. Tedy kromě něj bylo ve vzduchu cítit i něco jiného. Teprve teď jsem si uvědomil přítomnost podivného zápachu, který musel zákonitě pocházet přímo z vody. Potichu jsem se přiblížil co možná nejblíže k místu děje a v hlavě se mi začaly honit divoké myšlenky, jak z toho všeho ven a hlavně jak vysvobodit Rudu. Domorodci se začali dostávat do jakéhosi transu. Všichni začali tancovat kolem svého zajatce, něco křičeli, ale nerozuměl jsem jim ani slovo. Voda v jezeře začala vřít a nad hladinou se objevil žlutý štiplavý dým. Ten byl zřejmě i hlavním zdrojem onoho zápachu, ze kterého se mi už lehce začala motat hlava. Opatrně jsem se přikradl k zadní části chýše a sebral ze země tlustou větev. S touto provizorní zbraní jsem byl nachystaný mezi ně vletět a ukázat jim zač je toho loket. Už jsem se chtěl rozběhnout, když situace náhle nabrala nečekaný obrat. Muž v masce vytáhl z opasku dlouhou dýku a pln nenávisti ji zabodl Rudovi přímo do břicha. Ten bolestivě zařval a jeho tělo se zkroutilo bolestí. Z rány okamžitě začala téct krev, která ještě více rozdráždila zbytek vesničanů. Další bodnutí a následný řez umožnil obnažení střev, které začali vylézat z rány. Zůstal jsem jako přikovaný a ani jsem se nepohnul. V tu chvíli mým tělem otřásla vlna nenávisti a já zatoužil po krvavé odplatě. Jenže ve skrytu duše jsem měl obrovský strach o svůj vlastní život a tak jsem se zbaběle pouze díval dál.

Ruda už nejevil známky života a jak se zdálo, tak i domorodci se pomalu dostávali ze své euforie. Přestali si všímat nehybného těla a všichni obrátili svůj zrak k vodní hladině. Muž v masce položil cosi zakrváceného na podivnou sochu, které jsem si všiml teprve když se k ní přiblížil. Z té dálky jsem nedokázal pořádně rozeznat jestli jde o nějaké zvíře, nebo lidskou podobiznu.

Začal provádět nějaký rituál a neustále cosi mumlal. Následně své zakrvácené ruce ponořil do jezera a výpary začali houstnout. Černoši začali pomalu ustupovat, protože vodní hladina se náhle začala rozevírat a nad hladinou se objevila hlava nějakého neznámého tvora. Nejprve jsem si myslel, že by se snad mohlo jednat o hrocha či snad krokodýla, ale pravda byla někde jinde. S otevřenou pusou jsem hleděl na ono stvoření, které bylo téměř celé pokryto černými šupinami. Jeho hlava připomínala nějakého ještěra, ale desítky ostrých zubů a mohutný ocas ho spíše řadil ke krokodýlům. Tvor vydal děsivý zvuk a začal se sunout k tělu mého mrtvého přítele. Mocným škubnutím uvolnil jeho tělo a téměř naráz ho zhltnul jako malinu. Jeho mrtvé oči pozorovaly všechny bytosti před ním a on se zřejmě rozhodoval, jestli si nedá ještě nějaký ten dezert.

Zlověstný výkřik mě probral z letargie. Chvilka mé nepozornosti zapříčinila, že si mě jeden z domorodců všiml. „V tu chvíli mi bylo jasné, že je vše ztraceno!“ Nechtěl jsem se však vzdát bez boje a nejméně jednoho z nich vzít sebou do horoucích pekel. Pevně jsem sevřel větev a rozrazil hlouček, který byl během krátké chvíle přímo přede mnou. Svou váhou jsem srazil muže v masce, který ještě stačil zaútočit dýkou. Ucítil jsem pálivou bolest, když její hrot narazil o mé žebro, ale bolest která následovala jsem přestal úplně vnímat. Větev mi vypadla, ale podařilo se mi sebrat kámen který ležel opodál a několika mocnými údery jsem tomu sráči prorazil lebku. Ani nevím kolikrát jsem ho praštil, ale teprve když se přestalo jeho tělo zmítat ve smrtelné křeči, tak jsem přestal.

Ostatní zůstali jako opaření, když uviděli padnout svého vůdce a začali pelášit do džungle.

Nejprve jsem si myslel, že to já jim nahnal strach, ale zlověstné zařvání za mými zády mě vyvedlo z omylu.

*

„Byl tady!“ Přímo za zátylkem jsem ucítil smrdutý závan z jeho tlamy a na poslední chvíli jsem se odvalil bokem. Jeho zuby cvakli naprázdno a já měl čas se opět chopit odhozené větve. Máchal jsem s ní před sebou, ale jak se zdálo, tak bez sebemenšího účinku. Tvor se přibližoval a mácháním ocasu my dával jasně najevo, že nepřišel na přátelskou návštěvu. Náhle se na mě vrhl a přestože šlo o opravdový kolos, tak byl docela mrštný. Pomalu jsem se loučil se životem a v posledním okamžiku jsem napřáhl před sebe svou poslední záchranu a zavřel oči. Konec větve mu projel oční jamkou, což zapříčinilo, že jsem byl pořád ještě mezi živými. Byl jsem sice sražen jeho váhou k zemi, ale jeho ostré čelisti mě minuly opravdu jen o kousek. Tvor sebou začal škubat a přestal o mě jevit sebemenší zájem. Zvuky jenž ze sebe vydával mi teď zněli jako dětský pláč. Ten černý parchant zmizel v porostu a já neměl žádný důvod zde zůstávat. Chtěl jsem vzít co nejrychleji nohy na ramena, ale zranění to neumožňovalo. Ještě v šoku jsem se jako opilý vpotácel mezi stromy. Bylo mi naprosto jedno kam jdu hlavně co nejdál odsud. Nešel jsem však ještě ani hodinu, když mě náhle vyrušil varovný skřekot opic. „Někdo se blížil porostem přede mnou.“

Skrčil jsem se za stromem, když tu náhle se kolem mého hrdla ovinul provaz a někdo mě začal vší silou škrtit. V pudu sebezáchovy jsem zasáhl útočníka svým loktem do podbřišku, ale tlak nepolevoval.

„Ty být prašivá svině!“ „Ty zničit mou vesnici!“ Poznal jsem Yusupův hlas a došlo mi, že je se mnou amen. K mé smůle ten bastard přežil hrochův útok a teď jsem mu vydán napospas. Začal mi docházet dech a měl jsem dojem, že mi hlava brzo exploduje. „Náhle se však na scéně objevil ještě někdo další!“

*

Když napolo utopený a horečkou zmožený Bruno uviděl co se odehrává jen pár metrů od něj, rozhodl se jednat. Se slovy „Ty hajzle jeden!“ se vrhl na Yusupa a jeho pěsti začaly dopadat na jeho hlavu. Černoch se nezmohl téměř na žádný odpor, protože Bruno řádil jako pominutý. Pamětník několika hospodských rvaček s obrovskou chutí sázel jednu ránu za druhou. Když konečně sevření povolilo, tak jsem se mohl zhluboka nadechnout a začít opět normálně fungovat. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy se Yusupovi jako zázrakem podařilo vytáhnout ostrý nůž, kterým chtěl probodnout mého přítele. Varovně jsem vykřikl a Bruno jen se štěstím stačil zablokovat útočníkovu ruku. Podařilo se mu vykroutit nůž z jeho ruky a následně jej i bez slitování použít. Bodl černocha rovnou do srdce a ten se zmohl pouze na jakési zachroptění. Nevěřícně hleděl na čepel, která trčela z jeho těla a pak se sesunul k zemi. Nechali jsme tam toho parchanta ležet. Bylo nám naprosto jedno co se s jeho tělem stane.

„Co to k čertu mělo být“ zeptal se Bruno a pokračoval „Kde je Ruda?“
Pověděl jsem mu o všem, co jsem zažil od chvíle, kdy Bruno zmizel ve vodě. Ten jen nevěřícně kroutil hlavou a pak se pustil do pláče. Ani já jsem se neudržel. Bylo mi strašně líto, do čeho jsme se to zde namočili. Naše dovolená skončila katastrofálně a se smrtí našeho kamaráda se jen tak nevyrovnáme. Po chvíli odpočinku jsme oba vyrazili vstříc civilizaci, abychom odpovědným úřadům detailně popsali, čím vším jsme si tu museli projít.