 |
| Francouzský mysteriózní kousek, který vám jasně ukáže, proč si nemáte nikoho cizího pouštět do bytu! |
V jednom pařížském domě s pochmurnou minulostí
žije rodina Fauvelových. Celkem idylický rodinný život je jednoho dne narušen
zvonkem u dveří do jejich bytu. Když Marianne otevře, uvidí na prahu postarší
páreček (bratr a sestra) Wormsových, zda by se nemohli podívat do bytu,
v němž se narodili. Návštěva proběhne celkem v poklidu, dokud staříci
nenavštíví bez dovolení dětský pokoj a následně neodejdou. Od té chvíle se
začnou dít divné věci. Obě děti se začnou chovat velice podivně, rodiče začnou
trpět nočními můrami a děsivými přeludy, které je vedou na pokraj psychického
zhroucení…
Režie: Laurent Tuel
Rok výroby: 2001
Délka: 85. min
Země: Francie
Hrají:
Karin Viard ……………….( Marianne Fauvel)
Charles Berling …………...( Jacques Fauvel)
Camille Vatel ……………..(
Aude Fauvel)
Alexandre Bongibault ……..(Julien Fauvel)
Ludivine Sagnier …………..( Daphnée)
…a další
Francouzi si pro nás tentokrát připravili docela
zvláštní psychologickou duchařinu, kdy si divák nemůže být dopředu jistý, co se
bude odehrávat v další scéně. Děj sice v sobě neskrývá žádné záludné
překážky, ale i tak nám lehce zamotá hlavu. Poslední dobou si mě francouzská
tvorba začíná získávat na svou stranu čím dál více. Přiznám se, že až na jedno
slabší místo jsem se vydržel dodívat až dokonce bez přerušení, že bych si musel
z nudy zajít zakouřit, nebo pro pivko.
Filmy jenž zavánějí mysteriózním nádechem totiž můžu
hodně a přestože výběr herců nebyl zrovna špičkový, tak mi tu nevadil snad
nikdo. Snad jen to dementní čumění obou děcek, ale to patřilo k roli.
Nejvíce se mi líbila pěkně vystupňovaná atmosféra.
Zprvu na nás nechávají tvůrci ukolébávat pomalejším rozjezdem a než se stačíme
pořádně rozkoukat, začne „filmové peklo“. To říkám trošku s nadsázkou,
protože se zde nedočkáme žádných nervy drásajících pasáží, při kterých by měli
slabší povahy problémy s dýcháním. Režie si s námi začala spíše hrát
pěkně po psychologické stránce a stupňované zlo začíná pomalu nabírat na síle.
V některých chvílích jsem byl v pasti, stejně jako nechápaví rodiče.
Možná jen chtělo v určitých scénách trošku přitvrdit – vím, že frantíci to
umí, ale oni se snažili neudělat zbytečné chyby.
V tvrdé konkurenci španělské tvorby však ta
francouzská pořád ještě lehce pokulhává (co se týče duchařin), aby obsadila
první místo na evropském trůnu. Jen z lehce nadprůměrnými filmy totiž nemá
šanci uspět. Hodně dlouho jsem přemýšlel, jaké tomu mám dát hodnocení, ale
nakonec mé rozhodnutí asi nejvíc ovlivnil samotný závěr, který jsem si
představoval mnohem lepší. Bohužel k mému úplnému uspokojení, tomu něco
ještě chybělo. V klidu vám však tento kousek doporučím a myslím, že nebudete
litovat.
Hodnocení:
60%
Žádné komentáře:
Okomentovat