 |
| Církev se s nikým nemazlí a nikdy nemazlila. |
Manželé Francesca a Pedro se právě rozhodli odstěhovat z hlučného města na klidný venkov. Nedávno se jim narodilo dítě a tak pro něj chtějí jen to nejlepší. Jako zázrakem se jim podaří najít pěkný starý dům, který patří církvi. Cena je přijatelná, Francesce se líbí a tak se do něj ihned nastěhují. Jenže dům je obestřen děsivým tajemstvím, které nemělo nikdy vyjít napovrch. Církev zde kdysi zřídila dětský domov, pro velice vnímavé děti, které měli božský dar rozmlouvat s pannou Marií. Jenže jednoho dne se zde odehrála obrovská tragédie a duše zemřelých dětí zůstaly uvězněny ve zdech tohoto domu. Nyní nadešla jejich chvíle, protože Francesca po tragické smrti svého prvního dítěte má křehký duševní stav a dokáže spatřit i rozmlouvat s mrtvými. Jenže v domě žije i něco mnohem horšího než jsou duše zemřelých. Něco co je čistou formou zla a chce se pokusit proniknout do světa živých. Francesca se pokusí najít pomoc u kněze Miguela. Při pátraní objeví skutečnou pravdu, co se v domě doopravdy odehrálo a čeho všeho byla a je církev schopná. Jenže času je málo a zlo sílí.
Český název: Nářek duší
Režie: Elio Quiroga
Rok výroby: 2009
Délka: 120 min
Země: Španělsko
Alternativní název: The Beckoning
Hrají:
Ana Torrent ... (Francesca)
Francisco Boira ... (Pedro)
Héctor Colomé ... (Miguel)
Rocío Muñoz ... (Jean)
Francisco Casares ... (Gabriel)
...a další
Poslední dobou se mi pod ruky dostává stále více španělských duchařin s velmi podobnou tématikou. Duše dětí, někdo se nastěhuje do bývalého domu pro děti a vše se točí kolem církve. Což o to, Španělé jsou velmi pobožným národem, ale mně už tahle tématika leze dost krkem. Všechno je skoro na jedno brdo, nic nového tyhle filmy nepřinesou a polovinu filmu se dost nudím. Proto jsem čekal od režiséra Quiroga konečně nějaké oživení a na tenhle film jsem byl vyloženě natěšený. Jenže po jeho shlédnutí mám rozporuplné pocity. Doma mám od něj ještě pět dalších filmů a všechny na mě působili docela příjemně, ale tentokrát tomu bylo trošku jinak. Čeho si však cením na Eliovi nejvíc je to, že si i sám píše scénáře což mnoho režisérů nedokáže.
Příběh se točí okolo církevního domu, který skrývá děsivé tajemství. Do dnešní doby koluje spousta fám, ale i prokázaných faktů o tom co církev páchala. Nešlo jen o hromadění majetku, kvůli kterému umírali tisíce lidí na hranici, nebo v mučírnách, nýbrž i o tiché odstraňování nepohodlných oveček, které byly obdařeny různými schopnostmi, které obyčejný smrtelník nedokázal pochopit. A církev tady byla přece od toho, aby se nic nedostalo do světa. Nejznámější záhadou jsou takzvané Kristovy rány (stigmata), ale i jasnovidectví, telepatie, telekineze a spousta dalších. Jelikož obyčejní lidé nedokázali pochopit, že existuje něco nadpřirozeného, nebo lépe řečeno jim bylo vštěpováno do hlavy, že jde pouze o čarodějnictví a obdařený člověk byl spolčen s ďáblem, byli tito lidé mučeni a následně zabiti jako škodná. A proto se španělský režisér rozhodl tohoto tématu využít pro svůj film, tedy alespoň část z toho. Tou druhou stránkou je neprozkoumaná oblast týkající se posmrtného života. Mnoho lidí zajímá co se stane s jejich duší až zemřou. Já osobně moc na posmrtný život nevěřím, ale když už to musí být tak se rád podívám jak si to představují světoví režiséři a mnohdy se nestačím divit.
Atmosféra filmu od začátku moc strašidelná není. Sice se tam objeví pár kratičkých záběrů z minulosti, ale pokud se nedodíváte až do konce, tak je asi nepochopíte. První otazníky nastanou ve chvíli kdy se manželé nastěhují do domu. Proč je sklepení a půda zavřená a za celou dobu ho církev neopravila? Co se skrývá za zavřenými dveřmi? Kdo je ona mladá dívka, se kterou si povídá hlavní hrdinka? To všechno se postupně dozvíme, ale podle mě to trvalo zbytečně dlouho. Zdlouhavé zbytečné pasáže mi právě vadily asi nejvíc. Hodně často se stávalo, že se i patnáct minut vůbec nic nedělo a z ničeho nic se objevil flashback a octneme se v minulosti. Právě tyto flashbecky však kupodivu mají něco do sebe a mě osobně se líbily nejvíc. Postupně se v nich dozvíme vše podstatné o historii domu, ale i několik zajímavých informací z života hlavní hrdinky, která musela rozchodit nejednu tragickou událost. Jinak mě ovšem pořád zmáhala častá nuda. Teprve ke konci se to trošku víc rozjelo a úplný závěr až na závěrečný finish se docela povedl. Tady jsem se konečně dočkal větší dávky duchařiny, kterou jsem očekával už od začátku snímku. Ještě štěstí, že celým snímkem nás doprovází docela zajímavá hudba, kterou bych chtěl pochválit asi nejvíc.
Pro mě je tento snímek jen obyčejnou průměrnou duchařinou, která postrádá jakoukoliv originalitu a napětí je tu rovněž jako máku. Najde se zde však několik velice zajímavých pasáží, a to především ve vzpomínkových scénách. Nevím proč, ale filmů s podobnou tématikou mám už docela mindrák. Jde o jeden ze slabších kousků španělské produkce a dokonce i tvorby samotného režiséra. Pokud vás zajímá proč se tento snímek jmenuje No-Do, tak vám prozradím, že tak se jmenoval údajný španělský deník ( ve filmu).
Hodnocení:
50%
Žádné komentáře:
Okomentovat