Nido del ragno, Il (1988)

Prastaré kulty mají svá tajemství, která musí zůstat uchována v tajnosti za každou cenu…

Profesor Whitmore je vyslán do Budapešti, aby se tam setkal s profesorem Rothem, který před časem z neznámého důvodu přerušil komunikaci. Ten zde pracuje na překládání tajemných prastarých náboženských textů. Whitmore se s ním skutečně setká, ale podivné chování jeho hostitele, který jej varuje před velkým nebezpečím, odstartuje sérii děsivých událostí. Roth spáchá údajně sebevraždu a Whitmore má stále větší pocit, že jej někdo, nebo něco sleduje na každém kroku. Lidé kolem něj se chovají podezřele a ti kteří se mu snaží nějak pomoci, následně sami umírají. Profesor začíná pátrat na vlastní pěst a pomalu odkrývá děsivé tajemství prastarého kultu, které ho však může stát život.

Režie: Gianfranco Giagni

Rok výroby: 1988

Délka: 86 min

Země: Itálie

Alternativní název: The Spider Labyrinth

Hrají:

Roland Wybenga…(Profesor Alan Whitmore)

Paola Rinaldi…(Genevieve Weiss)

Margareta von Krauss…(Celia Roth)

Claudia Muzi…(Maria)

William Berger…(záhadný muž)

…a další

Rovněž k tomu filmu jsem přišel jako slepý k houslím. Při hledání jiného filmu jsem narazil na odkaz, který mě k němu nasměroval a po letmém přečtení popisku děje, jsem jej prostě musel vidět. Mám rád starou italskou školu, takže jsem se s chutí nechal vtáhnout do velice poutavého příběhu s mysteriózní zápletkou. Zprvu to sice mělo pomalejší tempo, ale atmosféra se brzy dostala do správného rytmu a ponurý příběh nám postupně začal vydávat svá tajemství. Tonino Cervi potřeboval, aby se co možná nejvíc lidí chytlo na „lep“ jeho pavučiny (chápejte scénáře) a tak nechával diváka docela dlouho v nejistotě, cože to vlastně sleduje. Je to giallo, nebo není?

Vražd tu bylo docela dost. Ovšem nečekejte žádnou brutalitu. I tady totiž tvůrci vsadili především na hru s diváckou představivostí a naservírovali jim vše opět v dosti mysteriózním podání, kdy největší (a zároveň i nejlepší) práci odvedla jak kamera a střih, tak i hudební doprovod Franca Piersantiho. Houstnoucí míra napětí je pak korunována skvělým finále. Zde si přijdou na své především milovníci béčkových efektů. Ještě předtím však neuškodí procházka mezi mrtvolami v podzemí.  Režisér Giagni přesně věděl, kdy má přitlačit na pilu a kdy naopak zvolnit tempo. Díky tomu se zde dočkáme i několika oddychových pasáží a dokonce i tradiční nahoty, která prostě v italských filmech nesmí chybět.

Il nido del ragno mohlo stavět i na solidních hereckých výkonech. Nenašel jsem zde nikoho, jehož projev by se mi vyloženě nelíbil. Ovšem nejlepší byla pro mne ďábelská Margareta von Krauss. Film jako celek má velice slušnou úroveň a přestože dnešní mládeži už asi nic neřekne a bude jim spíše k smíchu, tak já byl velice spokojený (hlavně i díky tomu, že jsem jej viděl v původním znění – což je určitě lepší ta nejlepší volba). No a určitě jsem film neviděl naposledy. Díky tomu jsem se rozhodl, že tady musím prostě udělit nadprůměrné hodnocení.


Hodnocení:
70%