Jim Jones

Vůdce sekty Chrám lidu a organizátor masové sebevraždy v Guyaně.

Narodil se 13. května 1931 v  Randolph County ve státě Indiana. Jeho otec James Thurman Jones byl veteránem z 1. světové války. Matka Lynetta Putnam údajně věřila, že porodila „Mesiáše“. Během Velké hospodářské krize přišel otec o práci a tak se rodina musela roku 1934 přestěhovat do malého domku v Lynnu. Malý Jim byl vášnivým čtenářem a nejraději měl knihy o Stalinovi, Karlu Marxovi, Mahatmu Gandhim a Adolfu Hitlerovi. V té době se u něj vyvinul velký zájem o náboženství a jeho vrstevníci se jej začali stranit. Mnozí jej považovali za velice podivné dítě, posedlé náboženstvím a smrtí. Někteří tvrdili, že si pamatují, jak na pozemku rodičů často pohřbíval různá zvířata a dokonce měl ubodat k smrti kočku.

Jim Jones a jeho přítel z dětství často tvrdili, že z jeho otce se po ztrátě zaměstnání stal alkoholik a dokonce jej spojovali s Ku Klux Klanem. On sám s jeho rasovou nesnášenlivostí nesouhlasil a spíše s Afroameričany sympatizoval. Měl kvůli tomu se svým otcem často problémy a dokonce s ním potom jeden čas vůbec nemluvil. Stalo se tak poté, co otec nedovolil vejít do domu jednomu z jeho kamarádů černé pleti. Poté co se jeho rodiče rozvedli, odstěhoval se s matkou do Richmondu. Zde v prosinci 1948 vystudoval Richmond High School s vyznamenáním. V roce 1949 se oženil se zdravotní sestrou Marceline Baldwin a společně se odstěhovali do Bloomingtonu v Indianě. Jim tam začal studovat na  Bloomingtonské univerzitě, kde se zúčastnil projevu Eleanor Roosevelt o situaci Afroameričanů ve Státech a ten na něj udělal obrovský dojem. V roce 1951 se Jim s manželkou přestěhovali do Indianapolis, kde začal navštěvovat večerní školu na Butlerově univerzitě.

Téhož roku se Jones začal účastnit schůzí komunistické strany v Indianapolis (Communist Party of the United States of America). To co se na nich dozvídal, v něm vyvolávalo jisté obavy, ale nikdy mu nedovolili se veřejně vyjádřit, což vedlo k několika sporům. Po veřejném vystoupení Paula Robesona, který často vyprávěl o tom, jak s ním v Rusku zacházeli mnohem lépe, než v Americe (byl černoch), měla jeho matka problémy s FBI, protože se rovněž zúčastnila této akce. Jim začal být stále více frustrován situací v USA a tak začal hledat útěchu ve víře a církvi. Byl až překvapený, jak snadno byl přijat ke studiu, přestože se oněm všeobecně vědělo, že je komunista. Chtěl se stát evangelickým pastorem v Sommerset Southside Methodist Church, ale byl brzy jejími představiteli vyloučen, protože chtěl do jejich řad přivést několik Afroameričanů.

Chrám lidu

V roce 1954 založil Jones vlastní církev, pronajal si budovu v Indianapolis a pojmenoval jí Community Unity Church. Jim se stal svědkem bohoslužby Seventh Day Baptist Church, při které svou vírou léčili člověka a rozhodl se, že našel směr své cesty k bohu. Začal provádět falešné uzdravování člověka za pomoci zvířecích obětí a jeho církev se začala rozrůstat stejně rychle, jako finanční prostředky, které ze svých oveček vylákal. 15. června 1956 uspořádal církevní akci, při níž chtěl vyléčit lidi postižené rakovinou, která ale měla hlavně posloužit k přijímání nových členů. K této události koupil svou první církevní budovu nedaleko čtvrti, ve které bydleli převážně Afroameričani. Svou církev přejmenoval na Peoples Temple - Christian Church Full Gospel. Jim Jones ve svých kázáních i svým každodenním životem nerozděloval lidi podle barvy pleti. Černoši tak tvořili většinu členů jeho církve, ale ve vedení sekty převládali běloši.

Roku 1960 jmenoval starosta Indianapolis Charles Boswell Jonese ředitelem komise pro lidská práva. Dostal však radu, aby na veřejnosti už tolik nevystupoval a nestrhával na sebe pozornost. Tu se však Jones rozhodl ignorovat a místo to se mu podařilo získat prostor v rozhlasovém a televizním vysílání. Díky tomu mohl ještě více šířit své názory a získával na svou stranu stále více lidí. Ovšem i řadu odpůrců. Byl několikrát požádán starostou i městkou radou, aby tak přestal činit, ale on je i nadále ignoroval. Místo toho pomohl s integrací dvou dalších kostelů, restaurací, telefonní společnosti, nemocnice a policejní stanice. Stále více se snažil bojovat za rovnoprávnost a odsuzoval rasovou nesnášenlivost. Nelíbilo se mu, že do některých restaurací nesmí lidé s jinou barvou pleti a stejně tak si stěžoval, že v nemocnicích jsou upřednostňováni bílí pacienti před těmi s jinou barvou pleti. Obyvatelé Indianapolis (hlavně ti bílí) se proti němu a jeho projevům začali bouřit. Na chrám byla umístěna svastika, někdo pohodil tělo mrtvé kočky před Jonesův dům, atd. Někteří lidé ovšem tvrdili, že za některými událostmi stál sám Jones, aby na sebe ještě více upozornil.

Během svého života adoptovali manželé Jonesovi několik dětí, aby tak šli příkladu ostatním členům jejich církve (sekty). Tři z nich byli korejského původu  Lew, Suzanne a Stephanie. V roce 1954 si adoptovali jedenáctiletou bílou holčičku Agnes. V roce 1959 šestiletou Suzanne. V červnu 1959 se jim narodilo jejich jediné biologické dítě Stephan Gandhi Jones. Roku 1961 se stali Jonesovi prvními bělochy v Indianě, kteří si adoptovali černé dítě (James Warren Jones junior). Jako posledního manželé adoptovali malého Tima, jehož biologická matka byla členkou Peoples Temple a jeho pravé jméno bylo Timothy Glen Tupper.

Brazílie

V roce 1962 otiskl časopis Esquire článek o městu Belo Horizonte, který jej označil za bezpečné místo, kdyby vypukla jaderná válka. Jones proto vycestoval s rodinou do Brazílie, aby se tam podíval s myšlenkou, zda by tam bylo možné najít útočiště pro svou církev. Ve městě si pronajal tři pokoje a začal studovat místní ekonomiku a především postoj společnosti k rasové otázce. Největší problém však nastal v jazykové bariéře. Dával si pozor, aby se kvůli své komunistické ideologii a smýšlení nedostal do zbytečných problémů, ale brzy zjistil, že toto místo není to pravé, které hledal.  Mezitím Jones podnikl i svou první krátkou návštěvu Guyany, kde navštívil britskou kolonii. Následně se v polovině roku 1963 přesunul do  Rio de Janeiro. Zde pracoval s chudými obyvateli a zkoumal brazilské náboženství. Začal však v sobě pociťovat vinu, že zanechal své přívržence v Indianě samotné a tak se vrátil do USA.

Začátek apokalypsy

Když se v prosinci 1963 vrátil Jones z Brazílie, uspořádal shromáždění členů Chrámu lidu a řekl jim, že svět postihne 15. července 1967 jaderná válka a proto by bylo dobré, vyhledat nový socialistický ráj na Zemi. Proto se všichni přestěhovali do města Redwood Valley v Kalifornii. Jones nepřestal pronášet své sociální evangelium (poselství), která ale nebyla nic víc než jeho komunistická ideologie. Často svým přívržencům kázal v myšlence, „že pokud jste se narodili v kapitalistické Americe, rasistické Americe, fašistické Americe, narodili jste se v hříchu. Ale pokud jste se narodili v socialismu, tak se v hříchu narodit nemůžete“. Roku 1970 se Jones začal vysmívat tradičnímu křesťanství a odmítl Bibli. Sám napsal knihu „The Letter Killeth", ve které kritizuje Bibli krále Jakuba. Začal kázat a přesvědčovat své stoupence, že je reinkarnací Mahátmy Gándhího a otce Divina. Bývalý člen Chrámu lidu Hue Fortson junior jednou citoval jeden Jonesův projev: ten v něm tvrdil, že je potřeba věřit v to, co můžete vidět. Pokud mě vidíte jako svého přítele, budu váš přítel…Pokud ve mně vidíte svého otce, budu váš otec, pro ty z vás, kteří žádného otce nemají…Pokud mě vidíte jako svého Spasitele, budu váš Spasitel…Vidíte ve mně Boha? Budu váš Bůh…

Během pěti let od příchodu do Kalifornie nastal enormní vzrůst počtu členů církve a tak Jones otevřel další „pobočky“ v San Fernandu, San Franciscu a Los Angeles. Následně přesunul svůj „hlavní stan“ do San Franciska, kde vrhl na dráhu politika a hodlal se stát velmi vlivným. Starosta George Moscone se stal jeho blízkým přítelem a seznámil jej z několika velice vlivnými politiky. Dokonce i první dáma Rosalynn Carter se několikrát s Jonesem setkala osobně. Jones pořádal nejrůznější společenské akce, na které zval známé osobnosti. Na jedné takové se jeho hosty stali i guvernéři Jerry Brown a Mervyn Dymally. Dokonce pozval do svého domu v San Franciscu i publicisty z uznávaných novin. Což se však ukázalo býti velkou chybou, protože mnohdy při svých projevech vypustil z úst i takové věci, které se společnosti rozhodně nelíbily. Osudovým se pro něj stal reportér San Francisco Chronicle Marshall Kilduff, který nechal otisknout jeden jeho kontroverzní projev v New West magazínu. Poté co se Jones dozvěděl, co bude obsahovat jeho článek (mimo jiné se v něm objevily zpovědi bývalých členů Chrámu lidu o tom, jak byli fyzicky, emocionálně a sexuálně zneužíváni), se rozhodl, že se společně se svou rodinou a několika stovkami členů sekty odstěhují do  Jonestownu v Guyaně. Kromě toho se začala na veřejnosti objevovat spousta dalších skandálů ohledně samotného soužití v sektě.

Ten nechal Jones po dohodě s tamní vládou stavět již o několik let dříve (1974) a hodlal z něj udělat opravdový ráj na Zemi. S jeho výstavbou mu pomáhalo několik nejvěrnějších členů sekty. Na rozloze 3800 akrů tak vznikla osada uprostřed džungle, zcela odříznuta od okolního světa. Měli tam žít všichni v poklidu, harmonii a bez rasových předsudků. Brzy však všichni přišli o své iluze, protože je zde čekala hlavně těžká dřina a spousta modlení. Pro svá kázání nechal Jones po celé osadě pověsit ampliony. Ani zde se však nedočkal kýženého klidu. Na veřejnost začali vyplouvat stále další a další skandály. Mezi nimi se rozhořel i boj o děti, které byli údajně svým rodičům násilně odebrány a museli zůstat v komunitě. Jim Jones však prohlašoval, že je jejich biologickým otcem, přestože v rodných listech bylo uvedeno něco zcela jiného.

Po jeho odchodu do Guyany s ním přerušila většina smetánky a politiků veškeré styky. Začali jej pomlouvat, ale našlo se mezi nimi i pár věrných. Jedním z nich byl i Willie Brown, který pořádal i nadále v Chrámu lidu shromáždění. Dokonce byl napsán i dopis prezidentu Jimmy Carterovi, ve kterém bylo napsáno, že všechno je jen snůška lží a odpadlíci církve se jen snaží pošpinit dobré jméno Chrámu lidu a Jima Jonese. Na podzim roku 1977 se několik bývalých členů Chrámu lidu (mezi nimi i Timothy Oliver Stoen, kterému Jones nedovolil vzít si sebou syna a prohlásil, že on je jeho otcem) odjelo do Washingtonu. V lednu 1978 se setkali s několika úředníky a členy Kongresu, aby je informovali o své situaci a řekli jim šokující informace ze zákulisí sekty. Podporu našli u kongresmana Leo Ryana. Ten napsal dopis premiéru Guyany Forbesu Burnhamovi, zda by nebylo možné celou věc ohledně Chrámu lidu prověřit. 11. dubna 1978 podepsali bývalí členové řadu dokumentů a čestných prohlášení o porušování lidských práv a sexuálním zneužívání během jejich působení v sektě.

Leo Ryan a jeho cesta do  Jonestownu

V listopadu 1978 se rozhodl Ryan uskutečnit pátrací misi do Guyany a přesvědčit se na vlastní oči, jak žijí členové sekty v Jonestownu. Členové doprovodné delegace se skládali s několika příbuzných členů Chrámu lidu, novinářů a štábu NBC. 15. listopadu dorazili do hlavního města Georgetownu, odkud za dva dny odletěli do Port Kaituma. Následně pokračovali do Jonestownu nákladním automobilem. Jim Jones pro ně přichystal vřelé přivítání, ale první problémy nastali ve chvíli, kdy se novináři pustili do rozhovorů s některými členy Chrámu lidu. Našli se mezi nimi totiž takoví, kteří si začali stěžovat na tvrdé podmínky, které zde panovali a prosili kongresmana, aby je vzal sebou zpátky do Ameriky. Ryan konfrontoval Jonese, ale ten mu jen s úsměvem na rtech řekl, že pokud se zde někomu nelíbí, může klidně odejít. 18. listopadu napadl člen sekty Don Sly kongresmana nožem, ale podařilo se jej zavčasu zneškodnit. Delegace se však rozhodla, že se urychleně vrátí zpět. Společně s nimi odjelo k připraveným letadlům patnáct členů sekty, kteří zde již nechtěli žít.

Když začali nastupovat do letadel, objevila se u přistávací plochy červená dodávka, ze které vyskákali vojáci „Rudé brigády“ a začali nemilosrdně střílet do delegace. Pět lidí nepřežilo, mezi nimi i sám kongresman Ryan. Dalšími obětmi se stali reportér NBC Don Harris, kameraman NBC Bob Brown, fotograf San Francisco Examiner Greg Robinson a členka sekty Patricia Parks. Do střelby se údajně zapojil i jeden údajných „přeběhlíků“ Larry Layton. Útok přežila budoucí kongresmanka Jackie Speier, Richard Dwyer (zástupce velvyslance z amerického velvyslanectví v Georgetownu), Bob Flick (producent NBC News), Steve Sung (zvukař NBC), Tim Reiterman (reportér San Francisco Examiner), Ron Javers (reportér San Francisco Chronicle), Charles Krause (reportér Washington Post) a zbylí členové Chrámu lidu, kteří se chtěli vrátit.

Hromadná sebevražda

Jones vědom si následků této akce rozhodl, že všech 918 obyvatelů Jonestownu (z toho 304 dětí) spáchá hromadnou sebevraždu otravou kyanidem obsaženého v nápoji z hroznů. Někteří jed skutečně vypili, ale mnohým musel být za pomoci injekční stříkačky vpíchnut do těla. Po celé osadě tak během následujících chvil umírali celé rodiny bok po boku. Ti, kteří nechtěli uposlechnout příkazu a obrátili se na útěk, byli nemilosrdně postříleni Jonesovou stráží (odhaduje se něco okolo 150 lidí). Některým se však přece jenom podařilo ukrýt v džungli. Sám Jim Jones se však neotrávil. Jeho mrtvolu našli v jedné z chatrčí s prostřelenou hlavou. Někteří tvrdí, že se nechal zastřelit, protože byl srab. Při jeho pitvě byla v krvi nalezena velká hladina fenobarbitalu – která již sama o sobě byla v takovém množství pro člověka smrtelná. Jeho manželka Marceline se otrávila stejně jako většina jeho adoptovaných dětí. Pouze tři jeho synové Stephan, Jim Jr. a Tim přežili. A to hlavně díky tomu, že v době sebevraždy nebyli v Jonestownu. Všichni tři mladíci totiž hráli za basketbalový tým Chrámu lidu, proti národnímu týmu Guyany. Když uslyšeli, co se stalo, vydali se hledat pomoc na americké velvyslanectví. Stephan byl však obviněn vojáky ze spoluúčasti na vraždách v Jonestownu a skončil na tři měsíce ve vězení, než se prokázala jeho nevinna. Jeho bratři a ostatní hráči týmu se vrátili do osady, aby zde pomohli s identifikací těl. Přežila i jedna z jejich nevlastních sester Suzanne, která v té době již nebydlela v Jonestownu. Odvrátila se od sekty a společně se svým manželem Mikem Cartmellem odjela pryč. Zemřela v roce 2006 na rakovinu tlustého střeva.

Zdroj: wikipedia a http://murderpedia.org