 |
Existuje skutečně něco jako minulý život?
Přátelský a poněkud stydlivý Stephan se právě
nastěhuje do nového domu. Již delší dobu pokukuje po své kamarádce Karen, které
rovněž není lhostejný, jenže mu chybí odvaha, aby jí vážně oslovil. Místo toho
raději začne chodit k psychiatrovi, protože začne mít podivné vize, jakoby
z minulého života. Během hypnózy se rozpovídá o jistém Maxovi, který v jeho
domě žil před mnoha lety se svou přítelkyní Zeldou. Jakoby byl Stephan jeho inkarnací
a viděl všechno, co Maxwell před léty udělal. On byl totiž rváč a nájemný vrah,
který zřejmě svou krásnou dívku zavraždil. Doktor mu samozřejmě nevěří, ale
Stephan pomalu přestává rozeznávat, co je realita a co jen vidina z jeho „předchozího
života“. Což může mít nedozírné následky…
Český
název: Podstata strachu 12: Ozvěny
Režie:
Rupert
Wainwright
Rok
výroby: 2009
Délka:
42
min
Země:
USA
/ Kanada
Hrají:
Aaron Stanford...(Stephan)
Camille Guaty...(Karen / Zelda)
Eric Balfour...(Maxwell)
Gerard Plunkett...(Dr. Wolfram)
...a další
Moc jsem nevěřil, že by mě právě tato zápletka mohla
moc bavit, ale dvanáctá epizoda Podstaty strachu nakonec dokázala docela mile
překvapit. Hlavní zásluhu na tom měl především samotný přístup Ruperta
Wainwrighta, který velmi pěkně promíchal přítomnost s minulostí a zároveň
z toho nevznikl chaotický guláš plný zběsilého střihu, který by nedával
ani hlavu ani patu. Což se samozřejmě kladně projevilo i na samotné atmosféře a
mému pohledu na dané téma.
Je ovšem pravdou, že ostýchavý Stephan si mé sympatie
příliš nezískal, ale za to Eric Balfour ano. Přitom jsem ho až doteď měl za
dost průměrného herce, nebo se spíše moc často objevoval v nepříliš kvalitních
filmech. Kdežto tady měl svoje charisma, odvedl slušný výkon a po zásluze
patřil k tomu nejlepšímu, co nám Ozvěny nabídly. Nesmím však samozřejmě
opomenout ani půvabnou Camille Guaty, která se své dvojrole zhostila rovněž v rámci
svých možností vcelku obstojně. Především pak kokety Zeldy. Tento díl nám sice
nenabídne hutnou dávku napětí, ale to neznamená, že by mysteriózní atmosféra
neměla své kouzlo. Jak už jsem poznamenal, hlavně minulost byla ztvárněna téměř
bezchybně. Interiér, hudba, tanec, šaty – prostě vše co k začátkům dvacátého
století patřilo.
Závěr se snažil nebýt jen tuctovou podívanou, protože
zápletka jako taková zrovna originální myšlenkou nehýřila, no a musím říci, že
se jim to i vcelku povedlo. Nedočkáme se sice žádného šokujícího vyvrcholení,
ale ani se naštěstí tvůrci nevydali na tenký led, kdy by dali průchod své přebujelé
fantazii. Vsadili na méně používanou leč i tak lehce profláknutou dramatickou
vložku, která nakonec skončila jinak, než kam směřovaly předešlé minuty. I tak
však s touto variantou bude dost lidí počítat. Dvanáctý díl si tak
nakonec ode mě vysloužil lehce nadprůměrné ohodnocení. Hlavně tedy Eric Balfour
za svůj přístup a výkon.
Hodnocení:
60%
Žádné komentáře:
Okomentovat