Gojira tai Mekagojira (2002)

Nebyla jediná svého druhu…

Uběhlo dlouhých 45 let od útoku Gojiry. Japonské obyvatelstvo se již vzpamatovalo z hrůzy, kterou tehdy toto monstrum rozpoutalo, ale nyní se z hlubin vynořila další Gojira. Armáda na ní použila nové technologie, které se osvědčily v boji s jinými netvory, jenž rovněž zaútočili na Japonsko, ale bez viditelného úspěchu. Navíc při akci zemře několik vojáků. Obětním beránkem se stává poručík Akane, která je dočasně suspendována. Vědci přichází s šíleným nápadem, který jim má dopomoci zrealizovat Tokumitsu Yuhara. Hodlají vytvořit biomechanického robota Mekagojiru (kterou pojmenují Kiryu) z kostry a DNA původní Gojiry. Poté co je celý projekt zrealizován, vyzbrojí Kiryu novou zbraní „Absolute Zero“, který má zmrazit Gojiru a rozprášit jí na atomy. Hlavním pilotem, který bude ovládat Kiryu se stává Akane, která prahne po pomstě. Brzy však nastanou první komplikace.

Režie: Masaaki Tezuka

Rok výroby: 2002

Délka: 88 min

Země: Japonsko

Alternativní název: Godzilla Against MechaGodzilla

Hrají:

Yumiko Shaku…(Akane Yashiro)

Shin Takuma…(Tokumitsu Yuhara)

Kana Onodera…(Sara Yuhara)

Ko Takasugi…(Togashi)

Yusuke Tomoi…(Hayama)

…a další

Do režisérského křesla se opět vrátil Masaaki Tezuka, což jsem moc nepochopil. Vzhledem k tomu, že poslední díl Gojira, Mosura, Kingu Gidora: Daikaiju sokogeki (2001) nedopadl vůbec špatně a Shusuke Kaneko je rozhodně mnohem zkušenější režisér. Dle mého názoru, to byl zase krok zpátky. Marně jsem tedy doufal, že se Tezuka poučil ze svých předešlých chyb a konečně se jeho tvorba stane přínosem této série. Velmi záhy jsem však pochopil, že to bylo jen mé zbožné přání. Jediné pozitivum vidím v tom, že se tentokrát rozhodl pro kratší stopáž. Přiznám se, že jsem byl lehce zaskočený z názvu tohoto dílu, protože Gojira tai Mekagojira už tu byla dvakrát a já vážně nechtěl sledovat nějaký nepovedený remake. Naštěstí i tento díl se v duchu posledního trendu zcela vykašlal na to, co bylo „před ním“ a děj se opíral jen o původní film. 

A to takovým způsobem, že scénáristé nechali původní Gojiru odpočívat v pokoji (tedy jen do doby co byla z hlubin vytažena její kostra) a přišli s myšlenkou, že Gojira nebyla jediná svého druhu (no oni vlastně s touto teorií už přišli Američani ve své Godzille). V tuto chvíli si tvůrci získali mou přízeň a já jim vážně fandil, aby to zas celé neposlali do „kopru“, jenže to jsem ještě netušil, co bude následovat. Kromě zdlouhavého čekání, kdy se konečně Kiryu postaví Gojiře a rozpoutají další demolici všeho, co se jim přichomýtne do cesty, jsme zde nuceni přežvýkat spoustu nezáživných pasáží plných výčitek, rodinného dramatu a „ujetost“ vedlejších postav. I to bych jim však dokázal alespoň částečně odpustit, kdybych se dočkal pořádného závěrečného souboje. Leč ani ten se nekonal (tedy nic závratného).

Přece jenom se tu atmosféra spíše snažila zahrát na city, ale přesně tohle fanda této série nepotřeboval vůbec. Nebudeme si nic nalhávat, po hororové stránce to už dávno není ono a spíše se většina posledních dílů již zcela přiklonila k akčnímu scifi – už jen s těmi bláznivými nápady, které se japonským scénáristům rodí v hlavě, ale pokaždé se jim podařilo alespoň částečně napravit nelogické momenty solidním finálním fightem, jenže tady jako by jim došla inspirace. Jenže tady dostávala atmosféra na frak téměř po celou dobu. Napětí aby tu člověk pohledal, místo toho snad režisér chtěl, abychom si přichystali krabici papírových ubrousků, až začneme ronit slzy. Pomalu ale jistě začínám být nervózní, protože jakožto velký fanda této série a samotné Gojiry mě začíná stále více štvát, jakým směrem se to celé začalo ubírat. Co ale taky očekávat od šestadvacátého dílu. Snad jen to, že ten příští bude zase lepší. Při hodnocení jsem byl opět nucen přivřít obě oči.

Hodnocení:
50%