Delirio di sangue (1988)

Šílený malíř a jeho zvrhlý sluha potřebují k dokončení svého uměleckého díla krev mladých žen a dívek…

Malíř Saint Simon věří, že je novodobý „Van Gogh“. Poslední dobou je však duševně nevyrovnaný a ztrácí inspiraci. Jeho těžce nemocná žena Christine umírá a on propuká v zoufalství. Během výstavy svých obrazů potkává mladou umělkyni Sybille, která je neuvěřitelně podobná jeho mrtvé ženě. Pozve jí na své panství a ona k jeho potěšení nabídku přijímá. To však ještě netuší, že udělala největší chybu svého života. Šílený malíř a jeho zvrhlý sluha Hermann se totiž dočista zbláznili a pro úspěch jsou schopni opravdu čehokoliv. Aby totiž získal „správnou barvu“ pro své obrazy, potřebuje krev mladých dívek a žen…

Režie: Sergio Bergonzelli

Rok výroby: 1988

Délka: 94 min

Země: Itálie

Alternativní název: Blood Delirium

 

Hrají:

Brigitte Christensen...(Sybille / Christine)

John Phillip Law...(Saint Simon)

Gordon Mitchell...(Hermann)

Marco Di Stefano...(Gérard)

Olinka Hardiman...(Corinne)

Lucia Prato...(Yvonne)

...a další

Sergio Bergonzelli nebyl mezi režiséry žádným nováčkem, ale známým italským velikánům se nikdy nevyrovnal (a to nejen co se hororového žánru týče). Jeho filmy měli většinou průměrnou kvalitu a ani tento kousek není žádnou výjimkou. Delirio di sangue mi „leželo v šuplíku“ opravdu hodně dlouho a teprve v rámci VRK, jsem si na něj udělal konečně čas. Ani by mi tolik nevadilo, že samotný příběh neoplývá zrovna moc velkou dávkou originality (podobný námět se v historii objevil už několikrát - potřeba a obstarávání lidské krve k malování), bohužel celkově to bylo natočené dost průměrným stylem.

 

Tvůrce se snažil šokovat rádoby brutalitou, zvrhlostí, prvky nekrofilie – přidal nahotu, ale to v té době obsahoval pomalu každý druhý/třetí italský film a v mnohem lepším provedení. Ti, kteří moc podobných filmů neviděli, možná budou šokování/znechuceni, ale já dost často spíše nervózně pokukoval po časomíře. Moc tomu nepomohl ani fantasmagorický závěr. Záchranná akce přítele hlavní hrdinky byla spíše humorná a připadal jsem si jak při sledování nějaké komedie.

 

Když pominu polonahé děvčata, která byla docela pěkná, asi nejvíce mě zaujal zvrhlý sluha Hermann. Nejen že rád osahával mrtvoly, znásilňoval a zabíjel, ale docela mu šlo i pitvání a rozřezávání ženských těl. Gordon Mitchell si to viditelně užíval (hlavně tedy hlazení prsou a ženských klínů). Nejeden mužský divák mu jistě záviděl. Co se atmosféry týče, tak občas se zadařilo navodit i trochu toho napětí, ale i po této stránce žádná velká sláva. Hudební doprovod slušný, herecké výkony zbylých účastníků rovněž dost průměrné. A podle toho se bude odvíjet i mé celkové hodnocení. 

Hodnocení:

60%